NOŠENÍ DĚTÍ se obvykle používá jako označení pro šátky, nosítka a další pomůcky. Bez nich se ale nosí úplně sammozřejmě, mnohem víc, napříč generacemi i názorovými proudy, a hlavně i mnohem dřív…
A i když je tahle serie o nošení dětí v ergonomických pomůckách, začít je třeba na začátku…
Pokud chceme po porodu děti v pomůckách nosit, už v těhotenství (a nebo i v čase před ním) se můžeme, v zrcadle, vnitřnim zrakem, nebo skrz oko zkušeného průvodce, podívat, jaká témata nás asi čekají… a rovnou s nima skrz práci s pohybema dechem můžeme začít něco dělat…
Pohybové stereotypy nás provázejí celý život, celý den. A v momentě jakékoli zátěže získávají na síle…
Bolavé kosti, klouby ani hlavy nejsou „normální”, v těhotenství ani s pokročilým věkem… ano, jsou časté. Ale ne vše tak musí být…
Když naše těla dojdou bez úrazu k bolesti, obvykle to znamená, že jsme je už opravdu nějaký ten čas před tím neposlouchali, neošetřovali, nerespektovali… následky úrazů, životního stylu, ale i emočních zážitků se střádají ve fasciální síti celý život… a kdykoli během něj s nimi můžeme začít pracovat, kompenzovat, uvolňovat, hojit…
Nepohodlí, diskomfort, horší dýchání, zažívalní, hormonální změny, to vše se samozřejmě s porkočilým těhotenstvím objevuje statisticky často. Slyšela jsem, že před porodem je to trochu jako s pubertou. Je to nepříjemné přesně tolik, abychom je rády pustily…Když se ale objevují bolestivé stavy, blokace, zdravotní potíže nad rámec symptomů těhotenství, dřív, častěji, bývá dobré zbystřit.
Co mi tím mé tělo říká? Dávám si, co potřebuju? Naslouchám sobě? Dávám mu tu pozornost, péči, dost prostoru aby mohlo dělat tu zázračnou věc, tvořit, živit a chránit miminko?
To se děje bez přestání, ať tomu jako mámy nebo naše okolí věnujeme pozornost, nebo ne…Můžeme slýchat slova útěchy, jak porodem bude zas vše dobré a není třeba cokoli řešit, že je to normální a přejde to. Jenže co když se jen ozývají témata mého těla, zesílená záteží, a možná nedostatečnou pozorností či péčí? Ve všech tradičních kulturách existuje nějaká forma péče o těhotné (i když přístupy se různí), často spojená s mnoha rituály, se speciální péčí o maminku v očekávání i miminko… obvykle se předává se skrz generace, u nás už se s nimi skrz učení mnoha učitelů taky můžeme setkat… Co když ale taková péče chybí, od rodiny, komunity? Co když jsme ji neviděly ani jako malé holky u žádné z blízkých žen, stejně tak se s ní nesetkali ani naši partneři…
Jak v tom najít tu svou cestu? Co si mohu dovolit? Co potřebuju? Slyším to? Naslouchám si? Mohu? Co když žena, ať už podpořená okolím, vlastním přáním nebo obavami, jede dál, jako by nic jinak nebylo, možná jen s tichým přáním, ať už to přejde a miminko je tu s námi venku (jako by to porodem vše vlastně jen nezačalo)…
Často se říkají dvě fráze:
• Těhotenství není nemoc•
a to skutečnem není, ale neměly by se tak obhajovat neadekvátní, nerespektující nároky a očekávání, vlastní ani okolí…
• Těhotenství je jiný stav •
A to skutečně je… a navíc, pro každou bývá jiný. I každé miminko zažívá své… V blízkých okolo těhotná rozeznívá ty jejich příběhy, hezké i ty míň hezké… A tak se ozývají rodinné i společenské kletby (my takhle rodíme, takhle (ne)kojíme..), jíme, spíme, žijeme… které skutečně ohraničují cestu těch dvou, mámy i dítěte. A čím větší dostáváme limit od rodiny, společnosti, nebo vlastních strachů, tím cenější se stává podpora, kterou nám dávají blízcí, vzdálení, respektující naší cestu a jejich možné rozdílnosti… Tenhle poklad je dobré si střežit. Je to veliký dar (jehož síla a moc s porodem zdaleka nekončí)…
