Tahle sedm let (!!) stará fotka vystihuje tolik z prvních let života mých dětí…
• na houpačce (ne jen doslova)
• v nynější pracovně dětské knížky a další hračky (aka “hračkárna”, aby bylo v obýváku žitelno)
• obě děti tak něják skoro furt na sobě (ano, i na zádech mám dítě, to o malinko starší).
• zaťatá brada, a vůbec taková všeobecná zarputilost to všechno těžký „dát”, a taky možná těm všem, co mi řikali, že nebudu moct rodit, kojit, nosit děti nebo „jen” žít svůj život, ukázat, co proto;
zarputilost, která může pomoct překonat těžký časy, ale jako celoživotní parťák neni nic moc.
• upatlaný zrcadlo (a oblečení, a stůl, a židle, stěny, auto a vlastně celej život).
…
V té době jsem o své praxi nic moc nikde nesdílela. O to víc jsme ale praktikovala…
Meditovala jsme a jógovala skrz mnohaletou spánkovou deprivaci, tělo s mnoha traumaty, se kterými si západní medicína neuměla poradit, a postupně jsem se vracela k sobě.
Do takové úrovně sebe, kde jsme v tomhle životě vědomě ještě nebyla, alespoň do té doby…
Ranný rodičovství umí být těžký. A je mnoho okolností, co to uměj ztížit, a kde si člověk snadno připadá sám, na dně bezvýchodnosti.
Okolnosti, kterým ne všichni umí empaticky naslouchat.
Rodičovství taky umí být moc krásný. Velikým zdrojem i motivací na cestě lásky, jasnosti, hojení…
O tom se ale píše snáz a častěji, tak to pro teď vynechám…
…
Zní mi to celý vlastně tak trochu noblesně: jóga, meditace, miminka k tomu, idylka… A leda tak teoreticky, že jo.
Někdo podobným technikám řiká seberozvojové. Pro mě v tu dobu byly spíš sebezáchovné, rozhodně, co se zachování příčetnosti týká… a taky byly plné pochyb, protože to rozhodně nevypadalo tak
1) jak jsme byla zvyklá z dřívějších časů
2) jak se říkávalo, že praxe vypadat má.
Nejspolehlivější byly noční mindfullness/pránájámy při prokojených hodinách… o podložce nebo 20 minutách bez přerušení na ní byla řeč pouze v opravdu slavnostní okamžiky.
Mé tělo bylo navzdory vší péči vyčerpané a rozložené, hlava se k tomu ochotně přidávala…
Co mě v tom čase drželo nad vodou?
1) zdrojování z venku:
ať už (vzácné) lekce, individuální jóga nebo bodywork (marma, kranio, shiatsu, rolfing), nechat o sebe laskavě a hojivě pečovat, častěji, než na co byl na první pohled v životě prostor
Jógové praxe s mojí učitelkou Bárou mě inspirovaly k těm domácím. I když jsem udržela jednu nebo dvě věci, postupně se nabalovaly a přinášely plody…
2) jakás takás konzistence :
opravdu je „dost” dělat jen pár technik/pohybů, ale za to pravidelně. Můžou se měnit podle sezóny nebo proměny toho, co je třeba opečovat.
Z mé zkušenosti v časech, o kterých píšu, fakt nebyl prostor na závazky tipu „přivstanu si s rozbřeskem a hodinu budu metat ásany”. I kdyby se to povedlo jednou, těžko by se z toho v tom čase stala rutina. A pocit selhání by jen přines ještě horší pocity ze sebe samé…
Rutina v drobných činnostech má navíc tu výhodu, že si sami pro sebe vytváříme pevný rámec, strukturu, o kterou se můžeme opřít…
Škrabání jazyka, někdy proplachování nosu, mazání se olejem, dvě tři na první (i druhej pohled) trochu banální praxe… a když se to všechno nějaký čas dařilo, dařilo se to i postupně rozšiřovat…
A i když to ne vždycky dobře jde, udržet se v tom všem v laskavosti, důvěře, že dělám to, co můžu (i když bych z fleku vymyslela dalších čtyřicet prospěšných věcí, co bych rozhodně měla dělat taky)…
3) co ale bylo možná úplně nejdůležitější?
Možnost v náročných časech vycházet z toho, co jsem pro sebe dělala, když bylo lépe…
To platí opravdu univerzálně.
Je jednoduché od péče o sebe, když je dobře, postupně upustit… nečekaný výzvy v životě ale přicházejí, s razancí i načasováním mimo všechny diáře.
Zároveň ale v každou chvíli můžeme znovu začít…
