Tento článek jsem sepsala v srpnu roku 2016 na svůj facebook. Ivana Königsmarková, v té době již osvobozená porodní asistentka, v té době žádala odškodné po státu, za roky zákazu činnosti. A v mediálním světě se zas objevil tradiční hon na čarodějnice. Já byla v půlce druhého těhotenství, a tak se mě téma a všechno to nespravedlivé osočování o to více dotýkalo. Sdílením jsem se chtěla podílet na vyvážení české diskuze o (nejen domácích) porodech.

Každá žena by měla rodit tam, kde se cítí bezpečně, s tou nejlepší možnou podporou, z lidského i medicinského hlediska. Tohle je příběh o tom, jak se mi obojeho dostalo v dubnu 2015, při zrození mé dcery.

Mé dceři Lauře je přes 15 měsíců a já se konečně dostávám k psaní našeho společného porodního příběhu, z mého, částečně zamlženého, pohledu. Je to (mírně řečeno) delší, popisuju v něm jak porod, tak naší cestu k němu. Pokud si nejste jisti, jestli se Vám něco takového chce číst (jo, je to i o bolesti a věcech, co tak lidské tělo při porodu dělá), prosím, přeskočte tento post.

Přivádění dětí na svět se mi zdá stále velmi stigmatizované, provázené hrůznými historkami, manipulacemi a výhrůžkami, které nemohou ženám v očekávání prvního potomka (alespoň dle mé zkušenosti) jakkoliv pomoci. Ráda bych se podílela na vyvážení těchto historek svou velmi krásnou zkušeností.

To, že si v těhotenství zvolím kontinuální péči soukromé porodní asistentky, mi bylo jasné mnohem dřív, než jsem vůbec tušila, že jsem těhotná. Byla to má představa o té nejbezpečnější možné péči v těhotenství, kterou podporují mnohá doporučení a studie (pocit bezpečí dává každému něco jiného, nicméně pokud Vás budou zdroje této informace zajímat, ráda Vám je zašlu).

Měla jsem navíc to štěstí, že žiju v okolí Prahy, kde je taková péče (na rozdíl od jiných míst v ČR) relativně dostupná. Některé asistentky jsem znala z médií nebo různých přednášek, na jiné jsem dostala doporučení od konkrétních lidí. Kontaktovala jsem jich celkem dost, ale navštívila nakonec jen dvě. Ta druhá byla ta pravá. Znala jsem jí sice jen z pár přednáškových videí, a už od počátku mě to k ní táhlo, mám dodnes radost, že se naše cesty setkaly.

Více setkání doporučuju každé ženě. Ano, bude Vás to stát nějaké peníze navíc, ale budete mít větší šancí poznat, která Vám opravdu sedí. Péče one to one má svá specifika a vzájemná chemie hraje myslím velkou roli. Těžko se žena může cítit v bezpečí před někým, kdo jí úplně nesedí, z jakkoliv iracionálního důvodu.

Od půlky těhotenství jsem se se svou asistentkou začala pravidelně scházet na “poradny”, během kterých ale, na rozdíl od těch lékařských, skutečně na nějaké rady došlo. Asistentka mi prohmatala bříško a jednou za čas provedla ostatní potřebné kontroly. Vždy jsem měla možnost si vybrat, co bych ráda, vždy se mě zeptala, po úvodním rozhovoru, jestli už půjdeme na bříško, jestli si dneska poslechneme srdíčko a já si skutečně mohla vybrat. Společně jsme se dohodly, jaká vyšetření od lékaře by byla vhodná a já si je, částečně v rámci péče placené z pojištění a částečně jako samoplátce, obstarala. Jednalo se o dvě ultrazvuková vyšetření okolo 20. a 30. týdne a (kvůli mé a mužovo krevní skupině) dvě vyšetření krve, před půlkou a ke konci těhotenství. Byla jsem dle všeho zdravá, fyziologická budoucí rodička a tak nic nebránilo zvolit si za místo porodu náš domov.

U tohoto bych se ale ráda zastavila: ne pro každou ženu je porod doma bezpečnou variantou. V České republice je toto sice jakkoliv neřešené (a domácí porody a priory systémem nedoporučované), nicméně existují různá doporučení a pravidla ze zemí, kde jsou domácí porody součástí hrazené péče. Každá česká asistentka může tedy mít jiná pravidla, ať už ta zahraniční nebo svoje soukromá, vycházející z její praxe. Jak už jsem psala výš, porod doma také nemůže být bezpečnou variantou pro ženu, která se jednoduše doma necítí bezpečně. Tyto ženy naprosto chápu a blahopřeju jim, že si takovou péči mohou v rámci českého systému svobodně zvolit. Já jako matka si totiž mohu vybrat místo pro porod svobodně, ale žádný zdravotník mi u něj nesmí asistovat pod hrozbou milionové pokuty a zákazu činnosti. Nejčastější argument je ten, že stát nemže podporovat nebezpečné porody doma. Trochu zvláštní, že? Uděláme porody bezpečnější tím, že kvalifikovaným odbornicím na přirozený porod zakážeme k porodům ženy doprovázet…

Asistentek, co tak přesto činí, je ale jako šafránu a mají plné kapacity. Spousta žen pak raději volí neasistovaný porod doma. Je toto skutečně systémová cesta za větším bezpečím u porodů? Odpovědět si může každý sám.

Po celou dobu těhotenství jsem velmi oceňovala možnost kdykoliv se na svou asistentku s čímkoliv obrátit. Síla její zkušenosti s tolika krásnými porody dodávala sílu i mě. Většina ostatních lidí (včetně předních porodníků) v této zemi předává zkušenost, že “porod je ošklivá bolavá záležitost, kterou je pouze třeba přežít”. To už tak posilující není, že? Ráda bych se přidala k těm ženám, co by rády sdílením své zkušenosti podpořily ostatní ženy, nejen ty, které porod teprve čeká.

Jak se blížil ten zásadní Termín, očekávání stoupalo. Od 38. týdne jsem několikrát měla pocit, že už, ale ono nic. Jak čas postupoval, začala jsem mít pocit, že už asi nikdy neporodím a 40+1 si vyrazila na Novosvětskou symfonii. Po krásném večeru a příjezdu domů už bylo vše ale jakoby v mlze. I přes únavu jsem usnula až k ránu a prospala den. Další večer jsem opět nemohla usnout (žádný div po prospaném dni) a jako správná sova jsem v noci začala připravovat. První byl na řadě rozkládací gauč v pokoji, kde jsem měla v plánu rodit. Byl to vlastně molitan na zemi u zdi s opěradlem, ideální, dalo by se říct. Připravila jsem na něj deky a polštáře a poklidila zbytek pokoje.

Pak přišel čas na polévku – popadla mě totiž utkvělá představa, že MUSIM dát vařit polévku do pomalého hrnce, protože co když budu už rodit. Nakrájela jsem zeleninu, zalila vodou a začala cítit únavu. Mužovi, který zrovna okolo páté ranní odcházel do práce, jsem říkala, že se asi něco bude dít. Domluvili jsme se, že přijede co nejdříve. Vlny začaly pomalu přicházet. Okolo sedmé jsem raději zavolala své asistence, aby věděla, že se něco děje. Domluvily jsme se, že mě přijede zkontrolovat, jen co odvede syna do školy a zařídí, co je třeba. Její klid byl posilující. Vlny přicházeli po 15 minutách, já čas mezitím prospávala a s novou vlnou se budila jako po několika hodinovém spánku (a pokaždé mě velmi překvapilo, že uběhlo tak málo času – i když jsem si samozřejmě čas vůbec nepamatovala, napadlo mě v tu chvíli si s každou vlnou udělat printscreen telefonu i s časem). Pauzy mezi vlnami se postupně zkracovaly a já raději okolo deváté opět zavolala asistentce, jak na tom jsem. Že prý si raději vezme rovnou i brašny, kdyby zůstala.

Do jejího příjezdu jsem čas trávila půl na půl ve vaně pod horkou sprchou a polehávajíc v posteli. Asistentka dorazila po 11 a já mohla konečně vypnout a začít se soustředit jen na sebe (a ne koukat, kde mám klíče od brány, kde telefon a kolik že je hodin). Vyšetřila mě, nabídla mi masáž zad (při křížových bolestech byla opravdu moc příjemná a úlevná) a dál jsme pokračovaly v poklidném programu. Za čas dorazil i muž a všichni v klidu čekali, co bude.

Porod postupoval pomalu, ale postupoval. Miminko sestupovalo, já se otevírala (i když žádným závratným tempem). Já si popocházela mezi sprchou, postelí a rozloženým gaučem s gymnastickým míčem, muž a asistentka odpočívali a čekali, když bych něco potřebovala. Jak porod postupoval, bylo těžší a těžší se ve vlnách uvolnit. Jako bych pořád bolesti uhýbala, místo abych šla do ní a jediné, co trochu ulevovalo, byla tekoucí teplá voda. Když se setmělo, asistentka navrhla, ať si odpočineme, ať zkusím usnout. Pomyslela jsem si něco o ,,blbejch” nápadech, ale lehli jsme si s mužem stejně na gauč. Všude tma, jen možná pár svíček (někdo je zapálil? Netuším, nepamatuju si.) a trocha světla z ulice mi pomáhali být co nejvíc v sobě, vypnout mozek a přestat vnímat vnější svět.

Při každé vlně jsem si klekla a snažila se najít tu nejpříjemnější polohu (moc to nešlo, přiznávám). Vše běželo pořád nějak stejně, od zavolání PA uběhlo 15 hodin, bylo to dlouhý a mě začala popadat nejistota, jestli to dám, když se to do teď nepovedlo. Muž i asistentka ale byli stále v klidu. Okolo desáté večer mi při jedné z vln, na první pohled stejné jako byly ty předtím, praskla voda. Vypuštěný příjemně teplý bazén. Jupí. Něco se děje. Myslím, že všem nám to dodalo sílu.

Od té chvíle mi můj myslící mozek (konečně!) vypnul úplně a na závěrečnou hodinu mám už jen skutečně pár vzpomínek. Různě klečím, opírám se o balón, pak najednou o muže. Napadá mě, že toho necháme, že už očividně ten den neporodím, vzápětí mi ale dochází, jak bláhová ta myšlenka je (od té chvíle ale chápu ženy, které v tu chvíli prosí o jakýkoliv medikament). Pak mě napadá, že asi umřu. Teda že umřu určitě, ale že to asi bude teď. Ta myšlenka mi dává svobodu, jakoby mi skutečně hluboko došlo, že je úplně jedno, co se děje, stačí jen nechat to úplně být.

Najednou je cítit hlavička v cestách. Při každé kontrakci se o kousek povyleze, ale s jejím koncem se vrátí. Ozvy jsou ale v pořádku, tak není důvod k obavám. Miminko pomaličku postupuje cestami, opatrně, opravdu kousíček po kousku. Najednou mám pocit, že tohle už musela být celá hlava, ale ne, zase se vrací zpět. Po pár kontrakcích ale hlavička zůstává venku. Šahám na ní a je to ten nejkrásnější pocit, co jsem do té doby zažila. Tuším, že jsem se rozplakala dojetím. Chvilku byla pauza, miminko potřebovalo dorotovat.

Přišla další kontrakce a ve 23:40 Laura (v tu chvíli nám ještě známá jen jako miminko) vplula do rukou naší asistentky. Ta mi jí podala do rukou, muž mi pomohl se opřít o gauč a bylo. Od té chvíle jsme rodina. Všechna bolest byla ta tam. Porod Laury byl ten nejintenzivnější zážitek mého dosavadního života a neskutečně moc s vážím toho, že jsme ho mohli všichni tři prožít v respektujícím, láskyplném a bezpečném prostředí. Moc děkuji svému milovanému muži, že ve mě a naše miminko věřil a dal nám všechnu svou podporu nejen na cestě k domácímu porodu.

Děkuju ze srdce naší průvodkyni za podporu během celého těhotenství, při i po porodu. Děkuji všem ženám, které sdílely, ať už z očí do očí nebo veřejně, své krásné porodní příběhy. Díky ženám lesa. A zejména díky Lauře, že si vybrala právě nás.

Právě narozené miminko zabalené v dece, klidně si cucající prstíčky v matčině náručí. Závěr domácího porodu.

Dodatek: trvalo to, bolelo to, ale ta bolest byla ta nejsmysluplnější, kterou si umím představit. Provedla mě celým procesem, navedla mě tam, kam bylo třeba. Můj první porod v roli matky mi dal sílu, ze které stále čerpám.

Categories: Magdaléna

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..