Mám ráda knížku Mateřství a setkání ženy s vlastním stínem.
Už před deseti lety otevírala a oslovovala tak důležité téma, a přitom opomíjené, stinné z podstaty. Mění se to, i díky té knize, ale i díky mnohým dalším…
A přitom se to téma týká každého. Doslova každého.
Každý máme svou Mámu. A mnoho z nás se někdy mámou stane. A nebo tátou, rodičem…
Brzy to bude osm let, co jsem se zrodila mámou.
Mámou se zrodí každá žena porodem, ať nastane jakkoli, v jakémkoli týdnu či měsíci těhotenství, a jakkoli ho lékařský jazyk nazývá různě…
Hluboce soucítím s těmi mnoha ženami, jejiž miminko odešlo dřív než se zrodilo, v čase porodu nebo i kdykoli po něm…
Bohužel to je pořád jedno z nejvíce opomíjených témat, o kterých se dostatečně nemluví.
A tak s tou neuvěřitelně bolavou ztrátou dítěte přichází i často i pocit osamělosti v ní…
I to už se naštěstí mění, veliké díky za všechny, kteři jsou tou změnou…
🙏
Já mám to obrovské štěstí, že se ze mě zrodili tihle dva.
V mateřství jsem objevila obrovskou sílu, zdroj, poprvé v životě se měla o co opřít, o něco, co mě přesahovalo, zdrojovalo, dávalo sílu jít tou naší cestou…
O někoho. O Velkou Mámu, mámu nás všech, která nese různá jména…
Narodili se mi nejlepší osobní učitelé, už v čase dávno před porodem…
Největší motivátoři k vnitřní práci i na stinnější straně spektra…
🌱
V těhotenství jsem dostala dvě skvělé rady.
První byla, nikomu, doslova nikomu (zejména těm nejbližším, mimo ošetřujících zdravotníků a partnera) neříct termín porodu, ale až čas pár týdnů po. Používala jsem vágní formulku „v půlce května”.
Doporučuju.
Protože to poslední, co těhotná žena potřebuje je tlak, i ten ve formě pečujících a láskyplných dotazů okolí, jestli, kdy a už…
🌱
Druhá byla obsáhlejší, o smíření, s tím, že nepochybně něco pokazim.
A asi toho nebude úplně málo.
A určitě to bude něco jiného, než co bych čekala (protože na to “své” si obvykle dáváme pozor, ale tenhle příběh už není o nás, ale o úplně jiných bytostech).
Stačí ale být DOST DOBRÝ RODIČ.
Držet záměr, usilovat o bezpečí, přijetí, s respektem k vlastním hranicím a sama sobě.
A nebo se o to alespoň kontinuálně pokoušet, usilovat, navzdory i někdy osamoceným a bolavým cestám.
A pak tu doma slyším ty boží debaty dětí, otevřenost a hloubku reflexe, i elán, energii a radost.
Je to veliký dar.
I když to celé vždy není sluníčkový, snadný, bezbolestný…
Snad nikdy podle plánů a romantických představ.
Třeba když jako dnes zůstáváme kvůli bacilům druhý den doma…
Učení o vnitřním útočišti
skrz změnu jako jedinou konstantu.
🪷
Často se už ženy i jejich partneři připravují na porody.
V českém systému založeném na tradici, i když je v rozporu s nejnovějšími vědeckými poznatky a doporučeními mezinárodních lékařských organizací, se není čemu divit…
Někdy to ale vypadá, jako by ten porod samotný byl tou metou, cílem, možná i s medajlí…
A on je to přitom jen začátek té největší jízdy, úplně nové úrovně zodpovědnosti, (ne)pozornosti, spánkové deprivace, vyčerpání, nejvíce zátěžových momentů, té nejhlubší práce na vlastním stínu, tom nepříjemném, nechtěném, odmítaném, schovaném…
Zejména, pokud v tom chceme být šťastni.
🪷
Díky všem, kteří dočetli až sem. Tenhle post jsme sepsala původně na svůj osobní profil…
Ale je to tak častý motiv setkání, konzultací a péče o ženy, že mi přišlo na místě sdílet ho k sem.
Stíny mateřství, které často otevírá vše, co jsme do té doby raději, ať už nevědomě nebo z absence jiné možnosti, zametaly pod koberec…
A přináší úplně mocé strachy, obavy, i obrovskou fyzickou náročnost, na kterou se ničím dopředu nedá připravit.
A která bývá často okolím neviděna, neceněna. schazována…
Podpora žen v mateřství i všech lidí v rodičovství těžko povede skrz asymetrii vzathu, přes manipulaci rodičů do rolí někoho menšího, kdo neví, neumí, nerozumí…
I když tak činí většina zdravotnických, vzdělávacích i seberozvojových institucí…
Skutečně léčivá podpora je v důvěrě, že oni tu kompetenci mají.
Že mají všechny nástroje, byť se je třeba ještě učí ladit a rozeznívat, jak být DOST DOBRÝM RODIČEM…
Takové rodiče přeju všem dětem, ať obývají jakkoli letité tělo…
🪷