Minulé a temné přichází na scénu. Díky vám mí předci za ty dary. Za dary vás všech. Díky vám jsem tady a to samo o sobě stačí.
Modlím se ta ochranu našich srdcí, zdraví i domova. A vnímám tu obrovskou podporu, které se nám dostává… v srdci i na mysli vděčnost je.
Sdílet své „oslavy” a rituály mi jde v tenhle čas
ještě o něco méně, než obvykle. Smysl za tím vším, za modlitbami, rituály, vzpomínkami i vlastní praxí, by se mi nepovedlo sepsat ani do celé knihy, natož do pár slov tady…
Ritů pro tenhle čas je mnoho, zdrojů pro inspiraci dohledáte nepochybně dostatek. Nemám ambice pojmout všechny, sdílím ty své, teď a tady.
Tento svátek není (jen) o jednom datu ani úkazu na nebi. Ta neskutečně silná blízkost světů je mnohem více obdobím, které se vyvíjí, sílí, vrcholí a pak pomalu ustupuje. I bez dívání do kalendáře vím, že už. Už jsou nedaleko, všichni ti naši předci, ještě blížeji než obvykle… najednou více přicházejí i při individuálních sesích i v rozhovorech s blízkými.
A tak se proměňuje moje praxe, jógová, fyzická, ásanová i životní. Cítím, že potřebuju ještě více třídit a uklízet. V sobě, svých myšlenkách, pocitech. Tam to všechno začíná (a vnější prostor se přidává až trochu mimoděk)…
Vydala jsem se pro fotky a sváteční běhoun po (pra)babičkách. Na pár dní bude samhainový oltář dominantou, na očích mých, mých blízkých i všech, co mým domem projdou.
Umyla jsem prostor, podlahy v celém přízemí, postupně vyhodila co už bylo třeba (i když vnímám, že tenhle proces jen tak nekončí). Prostor na komodě byl připraven též… kuřidla a dýmy jsou nedílnou součástí procesu.
Kromě fotek, obrázků, symbolů a dalších připomínek zdobím oltář květinami, svícemi, ulitami, mušlemi nebo symboly. Přidáváme i obětiny, jedlé dary, ale i misky s kuřidly, vonné tyčinky, pár kapek oleje…
Peču bezlepkovou vegan variantu na dušičkové pečivo. Dělíme se o něj. Letošní až trpasličí tvrdost nebude jen tak (zdravím Terryho fanoušky). Je v tom síla, jasnost, pevnost. Vyžadují vůli a odhodlání, jako každý záměr, i ty mé… K tomu přidáváme dětmi nasbírané mandle a jablka, složené jeřáby i pomalované ryby.
Květiny jsou z většiny ze zahrady. Ty kupované jsou červené a bílé, stejně jako velké svíce zdobící oltář. Já vím, nejsou to obvyklé barvy popsané u jiných. Pro mě jsou teď ale ty ty pravé. Z nich pro mě vyplývá plnost života a smrti, existence jako takové, plnost energie, celek i harmonie.
O předcích nejen sama přemýšlím, ale i mluvím s dětmi i se svými blízkými, pokud chtějí… Přemítám o minulém, zvažuji, děkuji i pouštím (a napadá mě, proč podobné akce se svým diskem v PC dělá roky většina z nás, a přitom jen zmínka, že bychom si podobně mohly pokoušet uklidit ve svém nitru, přináší někdy toliko nepohodlí)…
Dnes přibyla kadidelnice a další vonné dýmy. Nevolím ráciem: to, co tam patří, je stejně tak jasné, jako když levá noha střídá pravou. Alespoň pro mě…
Pro někoho je úcta k předkům o docházce (odškrtávání návštěv bytů i hrobů) a popření sebe (co se někdy mylně zaměňuje za respekt). Pro mě je to o úctě k jejich volbám. Díků za ně, vnímání souvislosti, co to pro mě všechno znamená, ale taky jasné uznání toho, že nikdy nemůžu pochopit plně, nikdy nemůžu vědět vše. Uznání, že jsem jednoduše menší. Ono by beze mě existovali. Já bez nich nikoli…
A s touto myšlenkou se nořím večer do vany plné hořké soli. A smývám i ze sebe nánosy temného, minulého, vlastních stínů, nepochopení, strachu i pýchy… a rozmočená kůže se loupe a vše co už sem nepatří odchází. Díky za to.
A pokud se vás téma předků teď dotýká, přináším závěrem pozvánku na příští sobotu 6. listopadu na konstelační workshop v Praze.
