Jedno hluboké, bolavé nevím. Nádech. Výdech. A teď? Změnilo se něco? Nic. Pořád nevím. Nádech. Výdech. Radějí ještě jednou. A znova a znova.

Jak je to možný? A teď? Co mám dělat, aby vše plynulo (podle představ či plánů, který fakt dlouho nikdo neuaktualizoval). Co mám dělat se všemi těmi hořícími kužely, které lítají okolo mé hlavy? Jak to vše udržet ve vzduchu, děti, domov, své povolání, sebe, jak to vše zvládat a neupustit nic, zejména svý nároky? Kde je ten klíč, návod, který jsme nikdo nikdy neobdržel?

Nevím.

Stále je uvnitř jen tohle jedno bolavé, syrové Nevím. Ale stejně jako v meditaci o bolesti před časem, najednou se něco proměňuje. Když se nořim hlouběji, strach se nemírní, ani zdaleka, ba naopak, sílí jeho intenzita i ostrost hran a tak víc a víc precizně bodá do všech bolavých míst mé duše.

Ale stále se něco mění. Až se najednou, z tohoto velkého chumlu strachu, nejistoty a bolesti, vylouplo to prapůvodní, jasně konturované, hluboké a opravdové (“já sakra ale opravdu…”) NEVÍM.

A najednou to vím. Vím, že je to ono. Ta bazální nejistota nutící ke puštění posledních zbytků kontroly, které se mi ještě daří držet. To je to místo, ze kterého čerpám (a nebo alespoň čerpat můžu). To je ten zdroj, umožňující cokoliv. Nezměrný potenciál života teď a tady. Jen není tak zářivý a pozitivní, jak si ho obvykle představujeme…

Categories: Magdaléna

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..