You can have it all! A nebo ne? Manipúra, mateřství i praxe mě učí, že těžko…
Můžeš hrát hry a přitom žít v pravdě? Může oheň hořet bez přikládání? Jde jen dostávat aniž bys dával? Je možný se jen nadechovat? Asi těžko. Vždy je třeba něco obětovat, něco pustit, překonat, něčeho se vzdát, alespoň když chceš zůstat sebou, na cestě vlastního „true self”.
Je dobré si to připomínat. I když mnozí říkají (a v online prostoru snad neni vyhnutí), že vše je jen nastavení mysli, že si můžeš vyafirmovat cokoli si vzpomeneš, a že když si to nedovolíš, vlastně si za to trochu můžeš sám (ha, svádišthána a její vina:-)
V momentě, kdy nevycházíš z vlastní podstaty, z pravdy i pravdivosti Ti to nemůže dobře posloužit… Nastavení mysli je silná věc, ne že ne. Ale spiritual bypass, obklička sebe před sebou, taky tak… Na západě si často namlouváme, že jednotlivé složky života spolu nesouvisí, že je v pohodě když někde trochu zavřu oko, nedívám se tam, kde mi to neladí, ohnu se před něčim ne tak úplně čistym, přece praktikuju, to se počítá… stačí to? Asi ne tak docela, viď? Aby oheň dobře hořel, je třeba mu tam něco posílat. Pustit a vzdát se toho, co mi na mé cestě k pravdě překáží, moožná trochu brání…
Abych věděla, jak na svou sílu, musím se jí učit používat. Ale taky si umět přiznat rány vedle. A neschovávat se do stínů iluze neomylnosti, do her a taktik, které „přeci hrají všichni”, do marketingů, slibů a manipulací…
Ne, nemusíš. Můžeš bejt sebou. A je to tak nejlepší. Možná jen, pojď se podívat, kdo že vlastně jsi. Ta cesta do nitra neni dlouhá, přesto tolika zabere víc než jeden život…
