Tolik lidí se noří do ledové vody. Je skvělé vědět, co lidské tělo dokáže, kolik nemožného se stává možným, když uvolníme svou mysl. Pro mnoho mých blízkých to je součást jejich praxe, pečují tak o své tělo i mysl.
Já to nedělám. A právě tím pečuje o své tělo a mysl. Ale zkusila jsem to, letní ponor do ledového bazénku (s přípravou i skvělým průvodcem). Neodhadla jsem ale svou kondici, podcenila set i setting. Bylo to moc. Ale hodně mi to dalo.Co zejména? Soucit k sobě samé. Bez toho to nejde. Jsem tam kde jsem. A je fajn na to nezapomínat…
Jedu v tomhle na vlně ženského principu, intuici a sebelásce (neplést s pohodlností). A tak někdy vyběhnu bez bot na zahradu, nebo si zacvičím bosky ve sněhu. Někdy osprchuju studenou, když aktuální kondice souhlasí. Žádné každý den, každý čtvrtek, 50 sekund nebo další vnější ohraničení.Jen to, co vychází zevnitř…
A proč jsem to s ledovým bazénkem ještě znovu nezkusila? Kvůli něčemu, o čem se v tom všem nadšení z ledu a otužování úplně nemluví …
Šok a trauma z ledu rozpohybuje i naše traumata. Nejsou vidět, a často i pro nás samé zůstávají skrytá, za oponou chránící nás od bolesti… Ale jsou tam a jako všechno skryté, chtějí být viděni..Pro mě tak na celém ledovém ponoru nebyl složitý samotný led okolo, ale ta bolest, co se linula zevnitř, jako odpověď na šok z venku. Připomněla mnohé dávno zapomenuté a nepěkné, nad čím jsem sama zavírala oči a brala tomu na významu. 
Teď lépe vím, že příště raději opatrněji. S respektem k sobě. A určitě ne v rozesmáté skupině plné milých, ale neblízkých lidí, co se přišli jen otužovat…
S čím se ale můžeme setkat, ne jen v souvislosti s ledem? Znáte spirituální bypass? Taková objížďka, naší vlastní mysli, okolo naší vlastní podstaty. A co dělá?
Dávná traumata a bolesti jsou tak podstatnou (i když neviděnou a nepojmenovanou) částí naší osobnosti, že se snadno v rámci seberozvoje lidé vrhají do vod retraumatizace. Zejména, pokud se do teď nevěnovali kontinuální terapeutické práci (kterou bohužel/bohudík žádný seminář ani workshop jakékoliv sebezázračnější metody nenahradí).A co s stane pak? Skrze retraumatizaci se místo léčení znovu dokola ujišťujeme, že jsme, kým jsme, a nebo kým jsme byli, když se to stalo. Zažíváme to, co tak dlouho známe. A i když je to bolavé, dává nám to pocit jistoty a iluzi stability. Vše pod tím ale zůstává skryto…
A ne vždy pro sebe děláme to pravé…
