aneb jak ani časté ani dlouhodobé neurčuje „normu”
Asi před deseti lety jsem si při seskakování z koně, uklouznutí při tom a dopadnutí na zadek, zlomila bederní obratel. Bylo to to nejlepší, co se mi do té doby v životě stalo.
Při zpětném pohledu tedy rozhodně. Tehdy jsem ty tři měsíce v leže a související bolesti upřímně nesla mnohem hůř…
Po zhojení zlomeniny jsem byla tři týdny na intenzivní rehabilitaci, a tam se to stalo. Veliké Aha, ke kterému jsem se pak mnoho let vracela. A při práci s lidmi pořád vracím (a které se nepochybně neobjevilo ve vzduchoprázdnu jedné terapie, ale i díky souhře v té době několika let praxí, terapií, osobního rozvoje a správných okolností)…
Poprvé v životě, ve dva a dvaceti letech, jsem zažila, jaké to je stát rovně. Vydrželo to tedy jen pár dní, ale i tak, ten zážitek, že to může být jinak.
Že status quo není ideál, ve kterém se mi daří nejlépe… Rehabilitací jsem přitom do té doby
v životě zažila k vyšším stovkám hodin, s různými terapeuty, lékaři i sestrami…
V ranném dětství diagnostikovaná skolióza, lázně každý rok (mávám do Košumberka, kde jsem se koneckonců poprvé setkala někdy okolo roku 95 s jógou, byť v hodně odlišném pojetí, než jak se s ní setkávám teď). Rehabilitace pak i v Praze mezi tím, plavání, flétnička, několik let celé dny a noci v ortopedickém korzetu (k tomu se ještě vrátím), zkrátka vše, co v té době lékaři doporučovali…
A pak dva týdny intenzivního vojtění a já teprv poznala, že to může být jinak. Že mohu stát na obou nohou stejně. Že jsem do té doby ani náznakem nikdy rovně nestála…
A přitom taková banalita, z určité perspektivy…
O pár let později, to mi bylo asi pětadvacet, jsem po ošetření dornovou metodou zažila něco podobného. Ale od začátku:
Zkuste si dát dlaně na hrudník, prsty k sobě, konečky se jemně dotýkají, vydechněte a nadechněte.
Co se stalo?
Většině z vás se při nádechu od sebe oddálí, že?
Deset let jsem v Košumberku poslouchala, jak se oddálit mají. A posledních několik let tam si lámala hlavu, proč mně se od sebe neoddalují.
Určitě to bude mnou, špatně dejchám, myslela jsem si (i když objektivní skutečnosti z bazénu nebo hraní na flétnu hovořily jinak, ale prsty se přeci nehejbou, tak kdo jinej by za to v mé bolavé mysli mohl moci)…
Podotýkám, že jsem v té době byla pod pravidelným ortopedickým dohledem, řešila dech pravidelně se svou rehabilitační sestrou…
A pak, tušim, že to snad bylo i první ošetření dornovo metodou, a já mohla dýchat. Terapeutka mi vrátila léta, pravděpodobně korzetem, dislokovaná žebra na místo.
Tohle ošetření mělo tedy i celkem náročné následky, měkké struktury tu změnu úplně neintegrovaly a už cestou domů mi nastoupila horečka a postupně se rozjel zánět prsů, který trval skutečně dlouho a několik dní jsem mléko pro několikaměsíční Lauru neměla vůbec…
Ale mohla jsem od té doby dýchat.
Vůbec jsem nevěděla, jak těžko se mi tolik let dýchalo. Chyběla mi jakákoli reference.
A přitom tak automatická věc jako dech.
A přitom tak zásadní věc, jako dech…
…
„Jak se cítíte?” ,,Normálně.”
A to je ono. Nějak jsme se dostali tam, kde se nacházíme, naše tělo, psýché i vše mezi nimi dělají co mohou, s ingrediencemi života, kterými disponujeme…
Tyhle anekdoty z vlastního života sdílím pro ilustraci. Protože ve vlastní praxi i životě se s nimi setkávám až děsivě často.
V momentech, kdy už neudržitelnost toho, jak to bylo doposud, nemůzme pokračovat. A pro ty, kterým se dějou, ty zážitky humorné nebývají…
O tomto tématu čtivě píše Gabor Maté ve své poslední knize ,,The Myth of Normal”.
To, že je něco v naší společnosti normální, neznámená, že to je zdravé. Že to je východisko. Že to tak má nebo musí být…
Sama se ve své mysli sem tam potkám s představou (a nebo programem?), že výsledkem praxe bude, nebo alespoň může být, nekonečný vnitřní klid a mír.
Víly, harfy, úsměvy, sluníčko. Rozumíš, co tím myslím…
Co tak koukám po světě, je to veliká past. Často vede přímou linkou k spirituálnímu bypassování, a ještě cestou putuje přes neschopnost vidět realitu nebo přijmout svět i sebe sama, přes manipulaci, hanbu a vinu, která se o to s větším nasazením musí přehazovat na jiné…
O to vděčnější jsem za své učitele i průvodce, kteří tahle rizika umí ve správných místech, kde sama zatím nemám tolik světla a jasnosti, adresovat.
Jsem vděčná za schopnost cítit, co se v mém prostoru ke mě ozývá. Čim tišším zprávám dovedu naslouchat, tím méně hlasitě mé tělo i duch na mě musí… není to rozhodně dovednost, kterou bych oplývala sama od sebe. Dá se ale zkoumat, podporovat, prohlubovat…
Tvářit se, že krev z žíly neteče, ji asi těžko zastaví. Stejně tak ale těžko prospěje přílišné prožívání toho neštěstí a bolesti. Ale v takové situaci asi těžko máme na výběr. O to cennější bývá v takové chvíli doprovod, který nás ošetří, ruku zaváže, hlasem zklidní, a drží prostor pro to, abychom mohli jen být s tím, co je.
Abychom si mohli dovolit cítit, co skutečně cítíme.
A nemuseli zůstat u zamrzlého ,,normálně”.
