Většině z nás od mala naši dospělí průvodci ukazovali, že chyba se trestá. Neměla by se vůbec stát. Ani v procesu učení pro ni není prostor (chyba v diktátu? Známka dolu, ty zlobivá holko!). Všichni za všech okolností mají být perfektní… Často toto téma ošetřujeme i s klientkami, a tak tuším, že není nijak vzácné.
K čemu nás ale vede? Z obavy z chyb ztrácíme živost, šťávu, mizí kreativita a chuť tvořit nebo zkoušet cokoli nového a neověřeného…
A přitom stačí tak málo. Dovolit si nebýt vždy na sto procent perfektní. Dovolit si nedokonalost, bez pocitů viny (však v tom není žádný zlý úmysl, tak proč vina?).
Sama se to ještě učím, zejména při tvoření různých videí a nahrávek pro vás mám pro sebe mnoho studijního materiálu:) Kdo s podobnou sebeprezentací máte zkušenost, tušíte, o čem mluvím. Něco dáte na internet a jakoby se zastavil čas, zůstane to tam, se všemi nepřesnostmi, přeřeky, šumem…
A já bych tak ráda, aby vše bylo dokonalé, perfektní, podle mých představ, skvělý obraz, zvuk, obsah i můj projev… a přiznám se, že trvat na dokonalosti, nezveřejnila bych nikdy nic.
Co jsem ale během všech těch setkání s vámi zjistila – náš nárok na nás i pocit ze sebe a to, co z nás vnímají ostatní, se od sebe vždy liší, a ty rozdíly nebývají malé.
Dovolit si nebýt perfektní nám přinese uvolnění a nic jiného nám pak nehrozí…
