Všechno co přijímáme je naše výživa
A není to jen otázka materie, potravin a trávicí soustavy… všechny smysly i nesmysly jsou brány, kterýma se otevíráme okolnímu světu.
Co slyšíme, co dýcháme, co cítíme, vidíme…
Propojuje nás to nebo odděluje? Je to vitální nebo život ubíjející? Přináší to něco, po čem nám je lépe?
Tohle není výzva k hedónismu a požitkářství.
Je to pouhé konstatování. Vše, co přijímáme má nějakou vibraci, emoci, náboj, a ovlivňuje nás.
A stejně tak my neustále ovlivňujeme naše prostředí. V každou chvíli našeho života…
Když jsem nedávno v jedné rodičovské diskuzi sdílela, že mé děti, kterým je osm a devět let, nemají přístup k technologiím, mobilům, tabletům, a jediné co jednou za čas potkají je společná pohádka na projektoru nebo s někým blízkým v kině, vzbudilo to údiv.
Když si vezmu, pro kolik dospělých je snadné ztrácet se ve virtuálnu aplikací, tabulek nebo cizích příběhů, upřímně obdivuju odvahu tomu vystavovat děti, které se jednak učí mnohem rychleji a stále se vyvíjejí, podle podmínek a vkladů, které dostávají z prostředí…
To, že to mé děti mají takhle striktně, je podporované (a dané) i školou, kterou navštěvují, kde je „nevstupování do virtuální reality” součástí společné dohody.
A to je veliký dar, když prostředí vzdělávání, kde děti tráví tolik času, tohle téma do jejich životů nepřináší, ani skrz spolužáky, a je to něco, v čem jsme na jedné lodi…
Nebylo to u nás doma tak striktní vždy. S dalšími pečujícími jsme mívali různý pohled na to, co znamená „nutnost” puštěni pohádky a jak často taková situace nastává… a tak třeba při zimních nemocích děti online pohádky ve vlastní režii potkaly…
Co z té doby vím o svých dětech? Jakmile se naskočí na tuhle obrazovkovou dráhu, přibývá potřeby „ještě další”, jako by se plnila nekonečná černá díra (jak to mnozí dospělí znají ze scrollování, bingewatchingu, zneužívání látek…).
Přibylo i tlaků a domácích nepokojů, jak se do „našeho” emočního prostoru prolínaly emoce z příběhů…
Taky vím, že ty moderní edukační hračky typu albi tužka je prostě jednoduše nebaví, rozhodně ne déle, než jedno odpoledne (btw nechcete někdo tu naší? Už dlouho ji chceme poslat do světa i s mnoha knihami)…
Jeden z častých argumentů je „rozvoj”, který technologie uživatelům dopřávají. Nemyslím si, že tu existuje (jako kdekoli jinde) nějaká kognitivně uchopitelná univerzální pravda. Ladí mi ale přístup vycházející z toho, že nejdříve je třeba učit se uchopit sebe a svou přítomnost a využívat jen takové technologie, kterým dokážu opravdu porozumět.
Sama jsem vyrůstala v čase, kdy mobily i počítače do našich životů teprve prorůstaly. A nemyslím si, že by bez nich nebylo, co dělat.
To je koneckonců další zkušenost. Nuda je skvělý iniciátor. Asi to klade určité nároky na prostředí a pečující osoby, za ty projekty, co z toho doma byly, jsme moc vděčná.
Naposledy včera mi děti zahrály krátké představení o Smrti. Bez jediného slova mělo takovou hloubku a sílu. Koukala jsem, a asi ještě koukám…
Souvisí to i se širší otázkou, zdali jsme primárně konzumenty, nebo tvůrci. Jestli chceme být spíše tvůrci, a nebo ještě potřebujeme převážně nasycovat.
Z praktické stránky:
Co se týká edukačních podnětů, knihy jsou veliký poklad. Mají je k dispozici. A není jich málo.
A když se zeptají na něco, co nevíme, klidně to spolu na youtubu najdeme. Je jasné že s přibývajícím věkem v tom budoi víc autonomní, zatím ale, alespoň pro nás, ten čas nenastal.
Skvělou „pomůckou”, která je jeden čas moc bavila, je logico piccolo. Papírové karty s příklady a úkoly různých obtížností se vkládají do tabulky, a otočením si podle barevného klíče mohou děti samy zkontrolovat, co mají dobře.
Jazyky se nejlíp učí vystavováním. A živé lidi myslím těžko něco nahradí…
Po vlastní zkušenosti nevěřím na „divoký odchov”, kdy je veškerá kompetence v rukou dětí. V momentě narození jsme ještě jako lidé tolik nehotoví, potřebujeme ochranu a péči naší „sociální dělohy” po docela dlouhý čas, i když se podoba té péče proměňuje.
Věřím (a myslím že víc než víra a intuice nám v tuhle chvíli upřímně nezbývá), že děti vrůstají do prostředí, ve kterém se nacházejí. Že se nejvíce učí nápodobou, a tak je třeba skutečně upřímně nahlížet a kultivovat sebe sama a to, jak žiju.
Je tak jasné, že ten (ne)přístup k technologiím mých dětí by byl opravdu velikým pokrytectvím, kdyby se netýkal i mě. A uvědomuju si, že tohle píšu sem, do virtuálního prostoru.
Nebojuju proti němu, myslím si, že to je skvělý nástroj na potkávání, propojování k sdílení tolika. A snad i tím, co sdílím, ten prostor, v tom malém dílku, proměňuju…
Těžko můžeme dobře trávit jídlo, když u toho koukáme do obrazovek. Těžko se můžu cítit dobře, když se budu zahlcovat žabomyšími spory a příběhy, když budu většinu času věnovat tomu, co není podle mého pohledu v pořádku.
Mám to s virtuálnem vyřešené? Za sebe rozhodně ne. Už jen proto, že se částečně dotýká propagace mé práce. Že skrz virtuálno komunikuju s lidmi, a někdy se v té přehlcenosti snadno ztrácím.
Je ale, alespoň pro mě, dobré o to usilovat. Pro sebe, mé děti, pro co nejplnější a nejhebčí přítomnost…
